Válečné veteránky

Aspoň tašku čistého prádla, prosím !

Při návštěvě domova jsém si vyprala oblečení a požádala manžela, ať mně ho přiveze, až uschne. Je to šikovný kluk, umí  i vyžehlit.

Za týden přijel a přivezl papírek, na kterém bylo napsáno :

tužkové baterky

¾ džíny někde leží

taška z ložnice

seznam na kuchyňské lince

A to bylo vše...nezapomněl jen ten seznam.

Takže erárním mejdlíčkem přepírám, co se dá a "žehlím" věšením na dveřích (podkládám ručníkem) – docela to funguje.

Přepálila jsem začátek, tak mně v půlce druhého týdne došel dech (nějaká viróza), takže jsem se 2 dny flákala a tak jsem dostala týden navíc k napracování.

Jinak se tady neděje nic, co by stálo za zaznamenání. Snad jen to, že jsem dnes konečně pokecala s veverkou asi na vzdálenost 0,5m, je hrozně roztomilá.

Takže zpátky k tématu.

Onkoléčba je stejně těžká, jako jít do války. Člověka nic nebolí a přesto dobrovolně jde tam, kde mu budou ubližovat – chemická válka, jaderná válka, klasické zbraně (nůž) nevynechaje. Vracíme se z ní změněni stejně, jako veteráni. Na tělech i na duších.

K té vší bolesti je pro ženy hodně těžké přijít, zvlášť v téhle době kultu krásy a mládí, o tělesné atributy ženství. Vlasy, řasy, zjizvená prsa, antiestrogeny, chemická kastrace....

Co na nás zbývá ? Naše krásné a ztrápené duše ? Kolika chlapům tohle stačí ? A neříkejte, že těm, co ne, ať si táhnou. My je zrovna teď potřebujeme – nevyděláváme, nějakou dobu se o sebe nedokážeme fyzicky postarat, často musíme trávit celé dny doma. Bez toho, aby se k nám partner vracel každý večer je to o 1000% těžší. (Pro mně jo).

Duše propadá do absolutní beznaděje a potom se zase snaží vyšplhat k nadějí. Téměř všechny se, s větší, nebo menší odvahou, koukáme do budoucnosti na čísla která nám o ní něco napovídají. A buď je přimeme,  nebo odmítneme...někdo se nekouká, nechce znát budoucnost. Často ani cestu (téma na příště ? ;-)

A potom se uvidíme v zrcadle...holá hlava se leskne, tělo nafouknuté po kortikoidecha a hormonech, sebevědomí v prde*i. Čím je nám fyzicky lépe, tím hůř snášíme, jak vypadáme.

Partneři, buďte s námi...vařte nám čaj, noste nám kytky a říkejte nám, že máme krásný tvar lebky a že naše nové neučesatelné zvlněné jaderné drny na hlavě vypadají mladistvě. Choďte s námi na procházky. Tolerujte naše změny nálad způsobené hormonálními výkyvy, nebo prostě panikou. Kdyby se to stalo Vám, staráme se o Vás ze všech sil. Žena málokdy opustí svého nemocného muže. Muž mnohem častěji jednoho dne řekne, že už to nevydrží, že má právo na normální život a jde si ho zařídit.

My Vás milujeme tlusté, chrápající a plešaté běžně. I když ztratíte práci. Nebo zuby.

Upřímně – nemohu je za to 100% odsoudit. Kdybych mohla za svojí nemocí, která je na roky, zavřít dveře a odejít, byť jen s kartáčkem na zuby a začít nový život, neváhala bych. 

Jsou to chlapi...respektujme tuto specifickou  životní formu. Neodhánějme je od sebe zbytečně.

Nerezignujme po léčbě na svůj vzhled s argumentem "hlavně, že  žiju". Nenuťme chlapy masírovat nám jizvy, ani holit vlasy, pokud se k tomu sami nenabídli. Respektujme jejich volbu. Nestrkejme jim pod nos spáleniny, strupy a lymfedémy, když ošetřovatelství není jejich hobby. Samozřejmě, že zrovna nemusíme doma chodit v paruce, ale dát si na hlavu přestřiženou plenu, protože je to příjemné je druhý extrém.

Děkuju manželovi, jak se o mně během léčby staral, vařil mně čaj a slepičí polévku. Z pytlíku. Děkuju jeho synovi, který mně každý den vozil na ozářko. Děkuju svým bývalým spolužákům a současným kamarádům za cesty Praha-Brno na onkologii, za telefonáty, kdy mně chtěli jen tak rozveselit, děkuju návštěvám, které přišly na kafe, když já jsem chodit nemohla. Děkuju všem, na koho jsem si v tuhle chvíli nevzpomněla a kdo mně věnoval svůj čas.

Děkuju i kočkám, které se mnou trávily dlouhé dny, kdy jsem byla sama doma jen se svou bolestí od Neulasty, myly mně plešatou hlavu a nechali si brečet do kožichu a vyprávět všechno, co mně trápí. (Konec předávání Oskarů ;-)